Rakovina mi vzala přítele

Rakovina nás připravuje o přátele, ale nemusí to tak být. Záleží i na nás, co proti tomu uděláme.

Rakovina mi vzala přítele, řekla mi smutně krásná mladá paní v čekárně před jednou ordinací. Pochopila jsem, že její přítel zemřel na rakovinu a ona přišla k lékaři vyřídit nějaké jeho záležitosti. Jaké bylo moje překvapení, když mi začala vyprávět o její diagnóze, její rakovině a její osamělosti. Bylo to v době, kdy mi byla čerstvě zjištěna rakovina a já se sotva rozkoukávala. Hovořily jsme spolu tak dlouho, jak dlouhé je čekání před ordinací – tedy hodně dlouho.

Vrátím se v čase hodně let zpátky – na přelom osmdesátých a devadesátých let minulého století. Tehdy rakovinou onemocněla moje maminka. S nikým o svojí diagnóze nemluvila, nic nesdílela. Proč? Přiznat v té době komukoli, že máte rakovinu, vyvolalo podobnou reakci, jako byste mu sdělili, že máte otevřenou tuberkulózu. Ptát se nemocného na cokoli souvisejícího s rakovinou bylo společensky nepřijatelné, lidé si raději vytvářeli spoustu vlastních domněnek a pak se nemocného začali stranit a on se tak velmi rychle dostal do sociální izolace.

A jaká je situace dnes? Z pohledu celé společnosti o mnoho lepší. Díky různým nadacím a projektům na podporu těch či oněch nemocných se obecná informovanost lidí velmi zlepšila. Pokud nám cizí člověk z jakéhokoli důvodu sdělí, že trpí rakovinou, politujeme ho, ale neodsedneme si od něj. To, že rakovina není infekční, už ví dnes naprosto každý. A víme také, jak přistupovat k rakovině, která se objeví v našem okolí?

První reakce okolí na rakovinu jsou různé.

První je obvykle leknutí. Viditelný šok v očích našeho přítele, kamaráda, kolegy, příbuzného – prostě někoho, komu jsme blízcí, s kým se pravidelně setkáváme. Co si s tím má počít? Začne koktat něco o tom, jak je mu to líto, samozřejmě se na něj můžeme kdykoli obrátit, když budeme něco potřebovat… Nervózní pohyby, roztěkaný pohled a viditelná touha co nejrychleji odejít do jiné místnosti, aby ten šok mohl zpracovat.

Pokud jste tomu člověku opravdu blízcí, možná přijde skutečná lítost a soucit. Oči zalité slzami, výroky podobné těm vašim hned po sdělení diagnózy: „Ne! To nemůže být pravda! Proč ty?!“

Další variantou je zlehčení. Moje tehdejší kolegyně mi po prvním zjištění rakoviny řekla: „Ale nemáš! Prosím tě, nevymýšlej si takové blbosti!“

Za žádnou z těch reakcí se nemůžeme zlobit. Jejich tvůrcem je šok a nejistota, jak se mám v takové situaci chovat. Co mám říct člověku, který mi právě sdělil, že je vážně nemocný? Takové rozhovory nemáme „nacvičené“. U kafíčka nebo u piva s kamarády semeleme bouračky, politiku, rozhádané sousedy a spoustu dalších informací, které se nás vnitřně výrazně nedotýkají, ale zkuste na párty nadhodit téma rakovina! Ne, vážně to nezkoušejte.

Rakovina je i v dnešní době tabu pro společenskou konverzaci. Nemáme připravenou žádnou vhodnou reakci. Proto se chováme tak nejistě, proto potřebujeme nějaký čas, abychom takovou informaci v hlavě zpracovali. Ale vrátíme se za hodinu, den, týden k člověku, který nás takto „rozhodil“, abychom mu projevili účast nějakým pro něj příjemnějším způsobem? To sotva.

Takže si raději připadáme trapně, že jsme zareagovali nevhodně, a známému nebo dokonce kamarádovi se začneme vyhýbat. Co kdyby začal mluvit o svých potížích? Co kdyby po mně chtěl nějakou radu?! Vždyť já vůbec nevím, jak se mám tvářit a co říct!!! Navíc jsem se minule zachoval tak hloupě a kamarád je na mě určitě naštvaný, proto se mi teď neozývá sám. Nemocný kamarád zatím trpělivě čeká na naši dosud pravidelnou návštěvu, nechce se ozývat, aby vám dal čas se s jeho nemocí vyrovnat. A tak se oba dostanou do bludného kruhu, kdy na sebe najednou „nemají čas“.  Nemocný může propadnout smutku z toho, že už jsme ho „odepsali“.

Jak sdělit příteli, že jsem nemocný?

Situaci vzájemného nepochopení můžeme do určité míry předejít, pokud nám na tom záleží. Zapomenout na to, že jsem to já, kdo je nemocný, a proto by na mne měli ostatní brát ohledy a podpořit mě. Je fajn si uvědomit, že lidé nevědí, jak reagovat. Proto se chovají většinou podle nás nevhodně. Tak jim pomozme! Je na nás, jak jim o svém problému povíme, ale hlavně je důležité, jak odpovíme na jejich reakci.

Jak pomoci příteli vyrovnat se s naší nemocí?

Vy, nemocní, jste měli nějaký čas na vyrovnání se s novou informací. I kdyby to bylo jen od včerejška. Ale váš kamarád na to měl pět vteřin! Nechtějte po něm, aby to tak rychle zvládl.

Podívejme se na celou situaci očima našeho přítele. Dodnes jsme se vídali při sportu, v hospůdce, v práci, doma a najednou to vypadá, že všechno končí. Můj přítel je těžce nemocný. To je hrůza! Co když umře? Šmankote, jak mám na to reagovat? On mi vlastně teď řekl, že může umřít? No přece ho nezačnu chlácholit, to bych ho v tom ještě utvrdil! Ale co mu mám říct?

Nejčastější první reakcí je: „To je mi líto“ „To mě mrzí“ a spousta dalších variant téhož. Je vlastně jedno, jaká slova přítel použije. Jejich význam vidíte v jeho očích. Má o vás strach a současně bojuje s rozpaky, jak s vámi má najednou mluvit. A tady máte jedinečnou – a někdy jedinou – šanci, kdy ho můžete uklidnit, poděkovat mu za jeho empatii a říct mu, co od něj čekáte.

Zvolte vhodnou dobu pro sdělení takové zprávy.

Jste to vy, kdo rozhoduje o tom, kdo a kdy se o vašem zdravotním stavu dozví. Tak se na to připravte tak, aby reakce okolí byla pro vás přijatelná. O své nemoci neříkejte lidem ve spěchu. Měli byste mít alespoň pár minut na rozhovor, kdy necháte příteli chvíli času na pozření informace (její vstřebání bude trvat mnohem déle) a ve chvíli, kdy v jeho tváři uvidíte, že „mu to došlo“, máte příležitost ovlivnit jeho další chování k vám.

Záleží na vás, jestli ho v tom zmatku necháte plácat, nebo mu poděkujete za to, že s vámi soucítí a ubezpečíte ho, že se mezi vámi nic nemění. Že vám nejvíc pomůže, když s vámi bude jednat úplně stejně jako dřív a moc oceníte, když vám pomůže v případě, že se na něj s žádostí o pomoc sami obrátíte. Ujistěte ho, že po něm nechcete žádnou zvláštní péči, ale možná vám jednou pomůže, když vám přiveze nákup, až vám bude tak blbě, že nevylezete z bytu.

Tak jednoduché to je.

Pokud přátelům řeknete, co od nich očekáváte a co ne, většina z nich vám vyjde vstříc.

Napsat komentář