Můj příběh

Můj příběh je v dnešní době skoro tuctový, pokud vezmeme v úvahu, že rakovinu má každý třetí člověk a ten zbytek o ní zatím ještě neví. Je to trochu černý humor? Je. A pomáhá mi přežít spolu s „jiným“ jídlem.

Rakovina mne nejprve připravila o všechny ženské orgány, ale já stále nechápala, co bych měla dělat jinak. Jedla jsem zdravě (v rámci klasické výživy) a život trávila snahou být ještě dokonalejší zaměstnanec, ještě dokonalejší hospodyně a manželka, ještě…. Při poslední „ženské“ operaci jsem se proletěla „tunelem“ až ke světlu a zpátky se mi vůbec nechtělo. Jestli tohle je na konci života, moc se na to těším. Jenže na takovou objednávku vesmír kašle. Máme v popisu života něco se tady naučit.

Tak přišla další facka, tentokrát v podobě rakoviny žaludku. Na nátlak mého manžela jsme připravili domov tak, aby můj návrat z nemocnice byl co nejsnazší. Taky jsem pravidelně cvičila – posilovala zádové svaly – abych při pooperačním ležení příliš nezeslábla. Dělala jsem to však jen na prosby a nátlak manžela, který vůbec nepřipouštěl jinou možnost, než můj vítězný návrat.

Já jsem však poslechla i doporučení lékařů, ať si před nástupem do nemocnice raději „zařídím důležité věci“. Jinak řečeno, na úspěch léčby se moc neupínejte. Prima verdikt krátce po čtyřicítce. Že bych konečně mohla odejít? Bylo to čtvrté vzplanutí rakoviny a já už neměla chuť znovu bojovat a prožívat další léčbu. Tak jsem si „zařídila“ důležité věci. Napsala závěť, uklidila celou domácnost, vyprala všechno prádlo, nevařila manželovi trochu jídla do mrazáku, aby měl něco do začátku, připravila černé oblečení na jednu hromádku, na druhou hromádku nadepsala na obálky adresy lidí, kterým „by se mělo dát vědět“, zabalila si kartáček na zuby, jeden ručník a žínku, lahev na pití a malý zápisník a odešla do nemocnice s tím, že tato noc je moje poslední a ze sálu pojedu rovnou do chlaďáku. Víc věcí logicky s sebou tahat nebudu.

Nedokážete si představit můj vztek, když jsem se vzbudila, všechno mě bolelo a nějaká osoba po mně chtěla vědět, jestli vím, jak se jmenuju. Trvalo mi několik dní, než jsem se smířila s tím, že tu zase musím zůstat. Měla jsem několik týdnů času na přemýšlení, ale vůbec žádné informace od lékařů, jak budu bez žaludku jíst. Jejich rada zněla: „To si musíte vyzkoušet, co vám půjde jíst a co ne.“ Po předchozí léčbě chemoterapií mám těžkou laktózovou intoleranci. A víte, co mi přinesli jako první jídlo pár dní po operaci, když mi vytáhli vyživovací sondu? Bílý kafe. Kdybych ho vypila, tlak plynů by mi roztrhal čerstvě sešitá střeva. Sice prima způsob sebevraždy, ale taková hrdinka nejsem. Takže mi nezbylo, než začít pátrat a s velkou pomocí mého manžela najít hlavně na zahraničním webu pár informací, od kterých se dalo odrazit.

Musím říct, že o zdravou stravu jsem se velmi aktivně zajímala už v roce 2012, kdy jsem byla 2 roky aktivní členkou STOB klubu a naučila se rozumět složení „klasické“ stravy. To mi v začátcích hodně pomohlo pochopit, co se v mém těle bez žaludku děje a proč najednou nefungují postupy, které dříve fungovaly. Jenže tato „klasická“ výživa najednou nebyla stravitelná. Zažívací potíže po snědení čehokoliv, co jsem dříve považovala za zdravé, byly vyčerpávající a téměř nesnesitelné.

Proto jsem jedla jen zeleninový vývar, potom vývar s ovesnými vločkami nebo bramborovou kaši bez mléka a čtyři měsíce hubla takovým tempem, že jsem neměla ani sílu chodit. Po čtyřech měsících hladovění, kdy jsem jedla jen ty vločky a bramborové pyré, jsem se díky nepolevujícímu pátrání po někom, kdo o výživě něco ví (to znamená žádný doktor v nemocnici), dostala k doktorovi přes čínskou medicínu, který mi poradil několik hlavních zásad výživy: především vysadit brambory („Proboha! Co teda budu jíst???“), kombinovat obilniny s červenou čočkou jako nejstravitelnější z luštěnin (i tak jsem se hodně bála, co to se mnou udělá), přidat kvalitní oleje a za měsíc se přijet ukázat.

Za jediný měsíc po několika drobných změnách v jídle se moje situace změnila tak razantně k lepšímu, že jsem se rozhodla najít co nejvíc informací a ve zvoleném směru pokračovat. Nevím, jestli navržený způsob stravování nenazval makrobiotikou, protože bych ji mohla odmítnout už jen kvůli démonizovanému názvu, nebo ji tak nazval, ale já neslyšela. V každém případě jsem jedla částečně makrobioticky, ale ucelená výživa to nebyla. To jsem zjistila až za další rok, tedy 18 měsíců po odstranění žaludku, když jsem hledala nějakou inspiraci k vaření a kamarádka mne upozornila na jakési stránky, které jí nedávno doporučila její kolegyně, která jí tak nějak jinak.

Díky stránkám www.jimejinak.cz se můj stravovací režim zcela změnil. Pochopila jsem, že pestrá strava neznamená sníst denně hrst různobarevných pilulek, které mi stále předepisují lékaři a vyvážený talíř nemusím dávat na váhu. Jestli jsem se dřív zajímala o zdravou stravu, teď jsem se do ní naprosto zamilovala. Díky ní mohu jíst jídlo z normálních surovin, místo jakýchsi chemických nápojů, které mi tvrdošíjně vnucovala lékařka ve výživové poradně a já je nemohla ani polknout.

Každé ráno se těším na svou zeleninovou polévku, na svačinu a oběd si připravuji jídlo do termosek a celá tato procedura mi nezabere víc než ¾ hodiny, během kterých postavím hrnce na sporák a klidně jdu do koupelny. Po návratu je jídlo téměř hotové, zbývá jen vmíchat miso pastu nebo jinak dochutit, posypat bylinkami nebo semínky a to, co mám na později naplnit do termosek. Přišla jsem na to, že termosky jsou vlastně nejjednodušší a nejekonomičtější způsob stravování. Nejsem závislá na nabídce jídel, nikde nečekám, až mě někdo obslouží a cena jedné porce je desetinová oproti restauraci. Šetřím čas i peníze a mohu se najíst kdykoli potřebuji, klidně během práce, pokud je to nutné. Jasně, tahle možnost je nouzová. Vždycky se snažím udělat si na jídlo dostatek prostoru a opravdu si ho vychutnat. Jen se pousměji nad těmi, kteří do sebe cpou párek v rohlíku nebo bagetu a zajídají je koblihou. Každý svého zdraví strůjcem. Jenže pochopit to, rozhodnout se pro změnu, když mne nic nenutí (mne donutila nemoc) a ještě to obhájit před posměšky okolí? To je opravdu pro statečné nátury. 

Pokud se mne někdo zeptá, proč si nosím termosky, nemám problém mu to vysvětlit. Klidně dám i ochutnat. Většinou moje jídlo lidem chutná, ale jedním dechem dodávají „ale to já bych neměl čas si ráno vařit“. A kolik času věnují cestě do bufetu, stání ve frontě a cestě zpátky? Za zákonnou půlhodinu to zvládá málokdo. Kdo má možnost si přestávku protáhnout, obvykle se vrací za 45 minut. Tak kolik času ušetřili proti mně, která ráno za ¾ hodiny stihnu uvařit, osobní hygienu i oblékání? A těch 45 minut v poledne netrávím poklusem odněkud někam, ale klidným sezením u jídla.

Doufám, že mi můj zdravotní stav dovolí ještě dlouho si vychutnávat jídlo i životní styl, který jsem konečně dokázala změnit a bourat tak statistiku lékařům, podle kterých mě před dvěma lety plánovali strčit k ledu.

S láskou k životu

Blanka

1 komentář u „Můj příběh“

  1. Vážená paní Blanko,

    k Vašemu příběhu a webovým stránkám jsem se dostal po té, co se moje manželka vrátila domů z nemocnice po odebrání žaludku a měla začít jíst úplně jinak, než před operací. Bohužel se jí nedostala, podle mého názoru, patřičná pomoc v tom smyslu, že ji nikdo v nemocnici ani po té co je doma, nebyl v podstatě schopen říci co má jíst. Načetli jsme si již před operací, že to bude obtížné, že se musí jíst málo a častěji, pít odděleně od jídla, hodně stravu kousat, a že je to u každého pacienta s touto diagnózou individuální co snese v jídelníčku a co ne. Víme i to, že se nesmí jídla smažená, kořeněná, ovoce s jadýrky,…….. . Co ale nevíme je, jak složit jídelníček, aby strava byla vyvážená a nutričně hodnotná. Jelikož manželku ještě čeká chemoterapie, rád bych, aby na ní šla v co nejlepší kondici. Prohlíželi jsme si web jíme jinak, ale bohužel jsme také nepochodili. Neumíme se v něm zorientovat tak, abychom svoji situaci dokázali řešit. Prosím, nemohla byste nám pomoci najít cestu z této svízelné situace. Poslat např. vzor jídelníčku na týden, najít nějaké odkazy na internetu, kde bychom mohli čerpat inspiraci, apod.

    Moc děkuji za odpověď a za jakoukoliv radu.

    Jiří Vrba

Napsat komentář