Jak (ne)mluvit s člověkem s rakovinou

Minulý článek byl zamyšlením pro nás – nemocné. Cítím, že podobné zamyšlení by si zasloužili i ti, kteří s námi přicházejí do styku a cítí se divně, protože vlastně neví, jak s námi mluvit. Nebo spíš: cítí se divně, proto s námi divně mluví.

Už jsem skoro alergická na řeči jako: Bojuj! Nevzdávej to! Cožpak já něco vzdávám? S vděčností přijímám a naplňuji každý další den mého života, ať už je zrovna lepší, nebo mizerný a pro své uzdravení využívám všechny dostupné prostředky. Proč to ti lidé říkají? Asi proto, že je nic lepšího nenapadá. Sami sebe přesvědčují, že mi tím dodají sílu zvládnout další ataku nemoci, další léčbu, další… co vlastně? Kamarádi a přátelé se prostě cítí hrozně, když si uvědomí, že tady za pár měsíců nemusím být. Tak se mne snaží povzbudit. Asi doufají, že hecováním mi nalijí energii do žil a já tu budu déle. A taky uklidňují sami sebe – vždyť udělali všechno, co bylo v jejich silách: snažili se mne vyhecovat. Vždyť je to tak nepochopitelné, zemřít v tak mladém věku!

Také snůšky „babských rad“ a „zaručených prostředků“ vygooglených na internetu jsou perly, o které člověk moc nestojí. Googlit dnes umí skoro každý, takže si ty hory nesmyslů může přečíst sám – a nejspíš to v první fázi smiřování se s nemocí udělal. Zkuste si na papír sepsat a očíslovat seznam rad, které dokážete najít během hodiny při zadání hledaného výrazu „léčba rakoviny“ a zůstanete v úžasu, kolik jich je. Od popíjení chemikálií, které byste nejspíš nenalili ani do záchoda, až po užívání různých výluhů a macerátů bylin, o kterých autor možná ani netuší, že jsou jedovaté. Ano, už to slyším – i rulík zlomocný se používá jako léčivka! A teď se nad tím dlouhým seznamem zamyslete: kolik z těch postupů byste byli ochotni vyzkoušet sami na sobě? Vy, zdraví, odolní jedinci. A člověk nemocný rakovinou zápasí o každou trošku energie, o životní sílu. Myslíte si, že bude riskovat přetížení jater toxiny, zažívacího ústrojí nesmyslnými klystýry, držet hladovku, aby mu na léčbu už žádná síla nezůstala?

Když už musíte nemocnému dávat babské rady, neurážejte se ve chvíli, kdy je odmítne. Tím pokusným králíkem nebudete vy, ale on, pokud je vyzkouší.

Kamarádi, tohle fakt nepomáhá. Rozumím vašemu strachu a neochotě přiznat si realistický stav věci. Jak dobře tomu rozumím! Bylo mi devatenáct, když mi na leukemii umíral o rok starší manžel. Slušný, hodný člověk, který si žádný „Boží trest“ nezasloužil. Nechtěla jsem tomu věřit, zvolila jsem popírání možnosti, že skutečně zemře a víte, co jsem tím dosáhla? Jen to, že jsem mu neřekla tisíckrát, jak moc ho mám ráda a jak moc pro mne znamená. Že jsem po něm často chtěla, aby se „choval jako chlap“, vždyť to zvládne! Jako bych mu tím popíráním říkala: „Ty mě tady nemůžeš nechat! Vždyť já na tebe spoléhám! Jako by on měl na vybranou!!! A když se snažil „chovat jako chlap“, vzala jsem to jako potvrzení toho, že to zvládne a neumře. Dosáhla jsem jen toho, že jsem na jeho odchod nebyla vůbec připravená a když se to stalo, naprosto jsem se zhroutila.

Jedna spolupacientka mi říkala, jak se manžel snažil vyžehlit košili a nedařilo se mu to. V té chvíli snad i v žertu řekl: „Vidíš, ty mě tu prostě nemůžeš nechat samotného!“ Snad to byla nadsázka, ale velice přesně vyjádřil to, co podvědomě dělá mnoho lidí, kterým hrozí ztráta milovaného člověka. Jako by na něj mohli přesunout zodpovědnost za to, že tu zůstanou sami. Jako by on – nemocný – se mohl skutečně rozhodnout.

Mezi zdravými partnery může dojít k citové manipulaci třeba ve chvíli, kdy se jeden rozhodne ze vztahu odejít a druhý ho začne vydírat tím, že si něco udělá, jestli ho partner/ka opustí. Cítíme, že je to velmi nefér, protože nikdo nemá právo druhého nutit, aby setrvával ve vztahu, který mu nevyhovuje. A jak se k tomu má postavit nemocný člověk, který se pro svůj odchod nerozhodl? K němu je to nefér stokrát víc. On sám si dělá starosti, jak to bude, až … Přemýšlí, jak zabezpečit děti, staré rodiče, prostě kohokoli, kdo je na něm závislý a úplně nejvíc by mu dodalo klid a sílu, kdyby dostal ubezpečení ve smyslu: „Člověče, netrap se tím! Uděláme všechno, co se předem udělat dá a potom se tu o všechno postarám.“

Řekněte si vše, co máte na srdci, zajistěte věci úřední a potom si už jenom užívejte vzájemné důvěry a blízkosti.

Prosím nesvazujte partnera citovou manipulací, na kterou nemůže reagovat podle vašich představ, byť by si to přál sebevíc. Nebojkotujte jeho snahy „uklidit“ si v životě – sepsat závěť, jet ještě jednou na místa, která pro něj něco znamenají, ochutnat to šíleně drahé jídlo, které si nikdy před tím nedopřál. Nebudu vám tady říkat „zkuste se do něj vcítit“, protože zdravý člověk se nemůže vcítit do pocitů nemocného, pokud totéž sám dříve nezažil. Je to jako chtít po vás, abyste si představili chuť šnečí paštiky, kterou jste nikdy v životě neokusili. Ale můžete jeho pocity respektovat. Nepolemizovat, nezlehčovat, prostě respektovat.

Ani ta nejhorší kocovina nemůže přiblížit stavy po chemoterapii. Pokud jste nikdy neměli po chemoterapii hlavu vraženou v záchodě přemýšlejíc, jestli tam nemáte raději strčit zadek, neříkejte druhému, ať se tomu nepoddává, že to pak hned zvládne líp a ve chvíli, kdy si myslí, že už nemůže, má ještě dvakrát tolik sil.

Hecování je fakt napřesdržku.

Dnes si někdy říkám, že jsem tuhle nemoc dostala jako poučení od Boha, abych pochopila, co manžel tehdy cítil. Ten zmatek, strach, obrovskou touhu udělat všechno, aby svůj konec odvrátil, ale ještě větší bezmoc z uvědomění, že na některé nemoci zkrátka není lék. Tělo se buďto nějakým, pro lékaře zatím neznámým, způsobem zmobilizuje, nebo se vypne. A čím dřív si to člověk přizná, tím snáz se s tím může vyrovnat, urovnat si důležité životní záležitosti a potom si už jen užívat ten zbytek života, který mu bude dán. Ano, užívám si každý den, kdy je mi natolik dobře, že můžu vstát a věnovat se jakékoli činnosti. Třeba psaní dalšího článku na blog. Netrápím se tím, co bude za týden nebo za rok. Žiji dnes, v tento okamžik a snažím se mít oči i srdce otevřené pro všechny dobré lidi, se kterými se ještě můžu potkat.

Po těchto životních zkušenostech mluvím o své nemoci otevřeně s každým, pro koho něco znamenám a s každým, kdo se zeptá. Dělám to proto, aby pochopili, že některé okamžiky v životě nemůžeme zvrátit, ale můžeme se na ně včas připravit. Nemá smysl trápit se tím, co nemůžu ovlivnit.

1 komentář u „Jak (ne)mluvit s člověkem s rakovinou“

  1. Dobrý den, prosím o radu, co jíst před operací rakoviny žaludku. Při výšce 170 cm už mám jen 48 kg, a to i při snaze stále něco jíst. Děkuji moc za odpověď.
    Jiřina Chalupská

Napsat komentář