Co se děje v nemocnici po operaci?

První dny po operaci žaludku stráví pacient na JIP, někdy první dobu na ARO. To záleží na tom, jak probíhala operace. Už tady může pacient velmi výrazně ovlivnit bezproblémovou rekonvalescenci.

Jelikož je (většinou) zaveden tenoučký katetr do páteřního kanálu, kterým jsou dávkovány léky proti bolesti a taky zavedena zafixovaná kanyla do ruky pro aplikaci léků, není pacientovi nutné píchat injekce a dokud je na JIP, může (a měl by) si říct, když má bolesti po operaci. Každý lék má stanoven nějaký časový odstup, kdy je možné ho znovu podávat, ale pacient rozhodně nemusí trpět nesnesitelnými bolestmi jen proto, že se bojí si o analgetika říct. Z břicha jsou vyvedeny obvykle dva drény, které odsávají tekutinu (krev, lymfu, v případě potíží hnis), která zpočátku vzniká v břiše v místě operace. Tyto drény mi byly vytaženy před převozem na běžné oddělení.

Při operaci je pacientovi zavedena vyživovací sonda nosem skrz jícen až pod místo operace. Po operaci člověk stráví v nemocnici dva až tři týdny, během kterých je nejprve vyživován infuzně, potom tekutou náhradní výživou sondou přímo do střeva pod místem operace a po splasknutí pooperačního otoku ve střevě a ověření průchodnosti nově ušité „zásobárny“ je vyživovací sonda vytažena a pacient začíná pomalu upíjet nejprve tekutou stravu, následně kaše a zhruba po týdnu dostane i pevné jídlo a stěhuje se z JIP na běžné oddělení.

Tady mi nesmírně pomohl manžel, který mi denně nosil silný zeleninový vývar, později s rozvařenými ovesnými vločkami a rozvařenou strouhanou mrkví. Mám silnou laktózovou intoleranci a „pitíčka“, která měla sloužit jako zdroj výživy, vždy obsahovala laktózu, stejně, jako ji obsahují všechny kaše (bramborová, krupicová, rýžová…) Představa, že jídlo v nemocnici bude odpovídající mojí dietě byla opravdu naivní. První tekutinou, kterou mi nabídli k pití, byla bílá káva. Ano, káva s mlékem. Kdybych to vypila, potrhalo by mi to všechny sešité jizvy ve střevech. A podobné je to i s jídlem. Řízek s bramborem je opravdu „báječná“ šetřící dieta. Je to stejně nesmyslné jako drbat si odřené koleno drátěným kartáčem. Nad každým podávaným jídlem jsem musela nejdřív zjistit, jestli neobsahuje něco z potravin, které nesmím jíst a teprve potom to strčit do úst. Bylo až neuvěřitelné, jak to některé ošetřovatelky rozčilovalo. Kolikrát jsem slyšela větu „Lékař ví nejlépe, co vám prospěje, tak to prostě snězte!“ Kdybych to „prostě snědla“, jak mi přikazovali, asi bych tu už nebyla. Tehdy jsem v plné šíři pochopila větu „člověk je zodpovědný za své zdraví“. Nedokážu si představit, co by se dělo, kdybych byla nějakým způsobem bezmocná nebo natolik omámená léky, že bych se nedokázala vzepřít, když by to do mne cpali jako šišky do husy na krmníku.

Velmi důležité bylo, že jsem si pohlídala složení výživy, kterou jsem měla dostávat sondou přímo do střev v prvních dnech po operaci. Je až neuvěřitelné, že tato první výživa po operaci opět obsahovala malé množství laktózy. Když jsem na to sestry upozornila, řekly mi, že výživa je „klinicky bez laktózy“, takže mi nemůže uškodit. Vůbec nechápaly, že klinicky bez laktózy znamená, že je velmi šetřící pro běžného pacienta, ale pro mne – se silnou laktózovou intolerancí – by její podání znamenalo reálné riziko roztržení střev v místě jizvy (neboli v místě oslabení) z důvodu natlakování plyny. Opět jsem si ověřila, že svoje zdraví si člověk musí hlídat především sám a nenechat se zviklat.

Těžko se dá popisovat výraz zdravotníků, když mi manžel v prvních dnech naléval do lahvičky s dudlíkem zeleninový vývar. „To si jako myslíte, že tady nedostane najíst? To se paní musí trochu snažit!“ Já se snažila. Snažila jsem se přežít. Tato operace byla tuším osmá za posledních šest let. Moje tělo prostě odmítalo znovu začít fungovat a já měla co dělat, abych v prvních dnech po operaci vůbec otočila hlavu, natož ji zvedla z polštáře. Měla jsem děsnou žízeň, ale nedokázala se z hrnku napít. Mohla jsem šeptem (na víc jsem neměla sílu) volat sestru, aby mi dala napít, ale ta mne stejně neslyšela. A zvonek? To byla největší fraška. „Zvonek na JIP přece nepotřebujete, my vás máme pořád na očích!“ Ano, na JIP nebyly u lůžek zvonky. Možná jsem si měla vzít do toaletní taštičky nějakou rolničku, ale koho by to napadlo, že?

Je dobré mít s sebou nějakou malou picí lahev, která se nevyleje do postele, ale dá se z ní napít i v pololeže. Zhruba druhý den po operaci je možné si svlažovat ústa, což znamená pár kapek vody do úst, ale zatím nepolykat. Ale je to důležité, aby sliznice v ústech příliš nevysychala. Až bude možné začít pít, je lepší pít po maličkých doušcích i několikrát za hodinu a pokaždé se zvednout do sedu, to si člověk rozmýšlí, jestli se napije. Z velké láhve se pije špatně, protože je těžká.

Je dobré mít při ruce krabici papírových kapesníků a sáček na použité kapesníky zavěšený třeba na nočním stolku. Všechno musí být na dosah ale tak, aby to nepřekáželo zdravotníkům při jejich práci. Po operaci je potřeba čistit si pečlivě nejen zuby, ale také povlak z jazyka. Čistý jazyk zlepšuje chuť k jídlu.

Když jsem dostala první tekutou stravu, začala jsem si také do zápisníku psát každé sousto, které jsem dokázala dostat do sebe. Mojí velkou výhodou bylo a je to, že jsem se už několik let před operací věnovala zdravé výživě, dokázala jsem odhadnout množství snědeného jídla. Pokud to člověk nedokáže v gramech, každý dokáže spočítat, že snědl 8 lžiček přesnídávky nebo půlku jogurtu, který měl na kelímku napsáno 150 gramů. Mít přehled o svém jídle je opravdu velice důležité. Hlavně proto, že na papíře je jasně vidět ten posun a zlepšení. První den to byly dvě lžíce čistého vývaru, třetí den osm lžiček přesnídávky a po týdnu deset lžic kaše. I když jsem měla pocit, že vůbec nejím, protože jsem se třásla hlady a slabostí, viděla jsem, že se moje schopnost jíst pomaličku zlepšuje.

Po přesunu na běžné oddělení pro mne bylo důležité mít vždy k dispozici nějakou přesnídávku, piškoty, kaši a vývar, které mi manžel denně nosil. Bylo důležité začínat den něčím tekutým, třeba oslazeným čajem (kvůli přísunu energie). Jeden hrnek čaje jsem pomalu upíjela i víc než hodinu. Teprve potom jsem mohla sníst pár lžiček přesnídávky, ve které jsem nechala rozmočit několik piškotů. Celou přesnídávku s asi deseti piškoty jsem měla na tři jídla – rozdělila jsem si ji na dopoledne, odpoledne a pozdní večer. V poledne jsem se snažila z oběda sníst alespoň polévku. Druhé jídlo bylo pro mne obvykle nepoživatelné. Ne kvůli chuti, ale kvůli konzistenci. Maso jsem nedokázala strávit vůbec (a nic se na tom nezměnilo dodnes), knedlíky mě úplně zalepily tak, že jsem se nemohla najíst celý další den. Dokázala jsem sníst pár soust rýže zvlhčené vývarem z polévky a velmi pečlivě rozkousané, případně kaši, kterou mi odpoledne nosil manžel spolu s vývarem. V nemocnici mi kaši bez mléka připravili jednou, potom už to „nešlo“.

Čím dřív je možné odejít domů, tím méně času člověk promrhá v nemocnici marným soubojem se špitální kuchyní. Pochopila jsem, že pokud mi manžel doma pomůže s péčí a přípravou jídla v prvních dnech a týdnech po návratu domů, je pro mne co nejrychlejší odchod z nemocnice to nejlepší řešení. Přesto jsem v nemocnici strávila tři týdny. Z nemocnice mne manžel odvážel na kolečkovém křesle, protože jsem se slabostí neudržela na nohou víc než několik kroků.

Díky mým mnoha potravinovým intolerancím jsem v nemocnici skoro nejedla a hubla jsem čtyři kila týdně. To pokračovalo i dlouhou dobu po návratu domů, protože titěrné množství jídla, které jsem dokázala sníst, mi energeticky nestačilo. Ještě dlouho po odchodu z nemocnice jsem v jedné porci nedokázala sníst víc, než nějakých 100 ml kašovitého nebo polotekutého jídla, proto bylo nutné najít nějakou vysoce energetickou stravu. Ale to už je téma na jiný článek.

Hluboce se klaním a děkuji svému manželovi, který neustoupil tlaku zdravotníků a jejich nepatřičným poznámkám k tomu, jak mne celou dobu zásoboval vším, co jsem si jen troufla alespoň v jediném soustu polknout. Nikdy v životě mi nikdo nedělal takový servis a já se teď cítila až trapně, jak si vymýšlím. Tuhle přesnídávku ne – ta je moc kyselá, tenhle čaj ne – dělá se mi z něj špatně, mohl bys mi koupit ještě tamto a tohle… a můj milovaný a milující choť trpělivě vařil zeleninu, kterou mimochodem nemůže ani cítit, natož vzít do úst. Trpělivě přinášel drobné nákupy, které jsem mu takřka netknuté vracela zase zpátky. Neústupně se probojovával nemocniční chodbou s každodenní vírou, že dnes už to bude lepší. A bylo. Hlavně díky němu.

Pokud máte sebemenší možnost využít podpory někoho blízkého, udělejte to. Jeho péči mu vrátíte tím, že se mu vrátíte. Lékaři velmi dobře zvládají operovat. Při operaci vás budou držet při životě pevněji než řetěz na skále. Je naprosto nepochopitelné, jakou péči a úsilí věnují operaci a jak trestuhodně je v nemocnici opomíjena výživa a vše, co s ní souvisí. Cožpak nikdo nechápe, že kvalita jídla rozhoduje o kvalitě uzdravování? Kdyby jim někdo do auta místo benzínu nalil naftu, to by hned věděli, že autíčku ublížil. Jak to, že lidem vkládají do úst to, co jejich křehké vnitřní ústrojí může totálně zadřít? Jak je možné, že neposlouchají ani to, když jim pacient dává jasnou zpětnou vazbu ??? Otázku toho, co je vhodné a nevhodné jíst necháme na jiný článek.

Připravte se na pobyt v nemocnici jak nejlépe umíte a pořád myslete na to, že co vás nezabije, to vás posílí. Příště v sobě najdete dost síly odmítnout tu nepoživatelnou věc na talíři a netrápit se zlým pohledem ošetřovatelky. Je to vaše zdraví, tak si ho nenechte zazdít.

1 komentář u „Co se děje v nemocnici po operaci?“

  1. Dobrý den,
    jsem 3 měsíce po operaci žaludku pro zhoubný nádor. Moc by my zajímala vhodná strava, kterou ve svém článku nepopisujete. Operaci provedli v MOÚ v Brně a byla
    mě poskytnuta maximální péče jak na ARO ( 8 dnů), tak na JIP (2 dny). Stejný názor ale sdílím na stravu na normálním pokoji. Dodnes se nemůžu podívat na brambory, maso a různé tvarohové směsi. Shodil jsem 24 kg a mám váhu, jako před 51 roky, kdy jsem rukoval na vojnu. Nejvíc mě chutná zeleninový vývar, ale z toho se žít nedá. A všechny drinky jsou tak přeslazené a nechutné…..

Napsat komentář